Participace veřejnosti, respektive uživatelů výsledného projektu, na navrhování a plánování je u nás vnímána jako stále důležitější téma. Pokud jsou uživatelé zapojeni ve správný čas v postupu navrhování v dobře strukturované diskusi, přinášejí architektovi cenné detailní znalosti o svém vztahu k místu a svých potřebách či mohou dávat zpětnou vazbu k variantám. Na to ale musí být participace včas a kvalitně připravena, nadšení a víra v transparentnost diskuse samy o sobě nestačí.
Tento text přináší základní orientaci v rolích v rámci procesu participace a pojmenovává hlavní chyby, kterých se dnes bohužel vyskytuje velké množství; nenahradí však nutné hlubší znalosti a zkušenost potřebné k naplánování participace.
Co to znamená participace?
Termíny participace, participativní plánování v kontextu projektování a plánování veřejných prostorů a budov, měst, vesnic a regionů označují přímé, strukturované a transparentní zapojení uživatelů území do procesu vzniku plánu nebo projektu. Participace umožní uživatelům území ovlivnit výslednou podobu plánu či projektu, aby co nejlépe naplňoval jejich potřeby – a zároveň zachovává profesní odpovědnost architekta i delegovanou odpovědnost veřejné správy. Participace tedy nemění role v zastupitelské demokracii a návrhovém procesu, ale pomáhá v nich udržet pořádek tím, že se občanů ptá v pravý čas na potřebné vstupy a tím dává kvalitní podklady o potřebách obyvatel architektům. A kvalitní práce architektů poslouží jako podklad pro informované a odpovědné rozhodnutí veřejné správy.
Lidé budou mít vždy snahu vyjadřovat se k dění, které je ovlivňuje. Pokud nedostanou impulz formou včasné výzvy a dobře připravených témat a otázek, ozývají se k tématům dle svého uvážení v čase, kdy se o nich dozvědí. Protože jsou v plánovacích a projekčních procesech laici, hrozí řešení málo podstatných věcí nebo těch podstatných v nevhodnou dobu (obvykle pozdě na to, aby mohly být požadavky snadno zapracovány). Cílená participace znamená při dobré znalosti plánovacího procesu průběžně vytipovávat a otevírat relevantní témata a připravovat otázky i způsob diskusí tak, aby byly věcné a efektivní. Participace (na rozdíl od průzkumů veřejného mínění) neznamená ptát se pouze obecně na to, co si lidé myslí, ale informovat je a ptát se velmi konkrétně na to, co architekti potřebují vědět, aby mohli kvalitně odvést svou odbornou práci a naplnit potřeby lidí.
Role v návrhovém procesu v zastupitelské demokracii – vztah autorizovaného odborníka, uživatelů prostoru a veřejné správy
V procesu přípravy projektů a plánů pro veřejnost (veřejné prostory, urbanismus, plánování, veřejné budovy) se v uspořádání zastupitelské demokracie potkávají tři typově rozdílné a nezastupitelné role:
- uživatelé – nositelé místní či detailní znalosti. Jsou současnými nebo budoucími uživateli řešeného místa – a tudíž by jim měl návrh vyhovovat.
- architekti, projektanti a experti – nositelé odborné znalosti. Přinášejí praktické odborné znalosti a dovednosti a metodiky projektování a plánování, přenášejí zkušenosti z jiných podobných projektů.
- veřejná správa – nositelé pravomoci a odpovědnosti. Leží na nich pravomoc a s ní spojená zodpovědnost ve standardních procedurách zastupitelské demokracie – na základě odborných podkladů rozhodují a nesou za to odpovědnost.
Podrobnější dělení a popis těchto skupin je obsažen v tabulce 1. Participace neznamená nové rozložení těchto rolí, ale cestu k jejich vyváženému uplatnění v situaci společenských změn. Představuje reakci na klesající efektivitu politických stran coby nástroje zpětné vazby uživatelů (ubývá množství i pestrost členů) a na rostoucí rozrůznění potřeb, hodnot a životních stylů jednotlivců. Hledá postupy, které umožní, aby všechny role byly v rozhodovacím procesu vhodně zastoupeny. Pokud nějaká z rolí chybí či jsou její zástupci tlačeni do jiné role nebo si sami jinou roli přivlastňují, projeví se to na kvalitě výsledku; přitom se to v praxi dnes děje velmi často. Proto znamená cíleně plánovaná participace zejména důraz na dodržování těchto rolí.
Klíčoví jednotlivci – architekt a facilitátor
Pro využití vstupů od uživatelů v architektonickém návrhu je důležitá schopnost architekta vstupy zapracovat. Dalo by se to symbolicky vyjádřit rovnicí:
Kvalitní zadání se vstupy od uživatelů x kvalitní projektant = kvalitní projekt.
Všimněte si, že v rovnici není sčítání, ale násobení; tedy pokud násobíme jakkoli vysoké číslo nulou, dostaneme opět nulu. Pokud nejsou veřejné diskuse strukturovaně a cíleně vedené, architekt se potřeby uživatelů nedozví; proto je třeba odborník na vedení diskusí s pracovními výstupy – facilitátor. A pokud není architekt schopen tvůrčím způsobem zapracovat participativní výstupy do výsledného návrhu, celá participace se stává pouhou hrou bez reálného dopadu. Výběr zkušeného facilitátora a kvalitního architekta jsou tak nepodkročitelnými podmínkami pro úspěch participace. Při nesplnění byť jen jedné z těchto podmínek přijdou vstupy participujících – a tedy i jejich dobrovolně investovaný čas – nazmar.
Nároky na architekta v participativním procesu
Navrhování a plánování je kreativní proces, který nelze plně kvantifikovat a redukovat na dosahování kompromisů – tedy hledání nejméně nevyhovující varianty z pohledu protichůdných požadavků. „Chytrý” koncept stojí mimo „tupé” kompromisy a může naplnit zdánlivě protichůdné potřeby a požadavky nápadem, který vychází z jedinečných podmínek daného projektu nebo plánu. Často se v chytrém návrhu podaří přetočit slabé stránky do výhod či jedním opatřením vyřešit několik problémů najednou, lidově řečeno „zabít víc much jednou ranou”. Pro takovouto kreativní kvalitativní optimalizaci s využitím výstupů participace (například mezi požadavky navzájem, ekonomickými, legislativními a technickými požadavky) je tudíž nezbytný kvalitní architekt, který má zároveň následující schopnosti:
- Je ochoten a schopen pracovat s kvalitativními daty.
- Je ochoten a schopen vytvořit několik odlišných variant.
- Vytváří koncepci, nikoli pouze mechanicky plní zadání a je schopen koncepci laicky srozumitelně prezentovat.
- Budí důvěru – což zásadně souvisí se způsobem jeho výběru a jeho „nezávislosti” a dále se schopností komunikovat s laiky.
Nároky na facilitátora v architektuře a urbanismu
Pro maximální „vytěžení” znalostí a aspirací participujících je nezbytný zkušený facilitátor. Na jeho výkonu závisí, zda se vstupy od participujících podaří přetavit v užitečný podklad. U projekčních prací v časté situaci, kdy veřejná správa nebo vybraný architekt nemá žádné, či má pouze malé zkušenosti s participací (a nemůže facilitátora „nabrífovat”), je nutné, aby facilitátor měl dostatečné znalosti o projekčních postupech a podle nich mohl strukturovat výstupy a aby chápal a respektoval profesní odpovědnost architekta. Zejména by měl vědět, jaké vstupy a kdy architekt pro svoji práci potřebuje a rozumět principu kreativní kvalitativní optimalizace – viz výše.
Proces participace a tvorby návrhu
Tvorba plánu participace obvykle vychází z definice cílových skupin a projekčního postupu – tedy od koho, co a kdy je třeba zjistit. Teprve když máme tuto představu, je možné určit vhodné metody, jak na to. V přehledné formě nejtypičtější rozvahu pro případ veřejného prostoru obsahuje tabulka 2, která je strukturovaná podle návrhových fází projekce. Při plánování participace je třeba myslet zejména na následující skutečnosti:
- Architektura tvoří prostor pro lidské aktivity – požadavky od uživatelů tak musí mít formát aktivit, aby architekt rozuměl, co lidé opravdu v prostoru chtějí dělat.
- Klíčovým okamžikem je zadání. Architekt potřebuje znát hlavní vstupy dřív, než začne kreslit. Proto i když se lidé nezajímají a nejsou aktivní, je třeba je motivovat a vstupy od nich získat.
- Varianty návrhu by měly sloužit pro prozkoumávání nejrůznějších možností a pokrývat skutečně nabízející se šíři reakce na vstupy. Nepředpokládá se prostý výběr varianty, ale zpětná vazba ke všem a následně vytvoření finálního řešení – které se obvykle ještě od variant liší.
- Při dlouhodobém využívání participace se vyplatí shromažďovat informace od uživatelů (vnímané problémy a hodnoty) systematicky – například pomocí územně analytických podkladů.
Osobní setkání a přímé diskuse přinášejí při participativních projektech několik nezastupitelných přínosů. Participující se informují mezi sebou – začínají chápat, že pro ně nepochopitelné řešení není důsledkem zvůle architekta nebo starosty, ale legitimního a pochopitelného požadavku sousedů. Dále architekt a samospráva získá kromě suchých požadavků pochopení způsobu myšlení laiků – tedy uživatelů (architekt) a voličů (samospráva) a náhled na to, jaké vnímají priority. V neposlední řadě se participující dozvědí od architekta a veřejné správy řadu souvislostí, které jim pomohou lépe chápat problematiku územního rozvoje a architektury.
Časté chyby
Řada participativních procesů dnes probíhá s problémy a závažnými chybami. K často se opakujícím chybám patří:
Zmatení rolí. Bohužel se často setkáváme s tím, že se představitelé některé z rolí snaží převzít i další, které jim nepřísluší. Členové samospráv mají občas tendence považovat své znalosti o uživatelích za úplné a dostatečné. To je přitom prakticky nemožné, málokdo dokáže uvažovat za rámec své sociální skupiny a část potřeb uživatelů je proto obvykle přehlížena. Dalším nešvarem samospráv či také uživatelů je (místo popisování vlastních aspirací) verbálně projektovat místo architekta a nevyužívat tak jeho odborných znalostí a dovedností (tradiční formát veřejného projednání je k tomu však tlačí), případně zapojením v až pozdních fázích projektu narušovat architektovu práci. Architekt má občas tendence nárokovat si po vzoru velikánů moderny roli sociálního inženýra a vnucovat ostatním, co by vlastně měli chtít a jak by měli žít. Komerční i nezisková sdružení, zvláště pokud mají dostatek prostředků z vlastního kapitálu či grantu, mají tendence přehlížet samosprávu.
Záměna cílů a prostředků. Úvahy o přípravě participace často bohužel začínají i končí u přehledu metod a technik, které jsou následně mechanicky prováděny. Avšak úspěšnost konkrétní akce je podmíněna kvalitním plánováním, které jí předchází. Zapomíná se, že konkrétní volba technik přichází na řadu až v momentě, kdy víme: co, od koho a kdy potřebujeme zjistit.
Opožděné zapojení veřejnosti. Lidé i veřejná správa jsou zvyklí, že veřejnost vstupuje do hry až připomínkami k hotovému návrhu. Klíčový přínos uživatelů je však už ve fázi průzkumů a analýz a formulace zadání projektu či plánu. Pokud občané nejsou přizváni a motivováni ke spoluúčasti na počátku procesu včetně účasti na formulaci problémů, které má projekt či plán řešit, narůstá riziko budoucích konfliktů způsobených nedohodou o tom, co se má vlastně řešit, nebo nepřesným a nejednoznačným zadáním, které si vykládá každý po svém.
Chybějící zapojení části dotčených uživatelů kvůli nevhodně zvolené komunikaci či místu a času setkání. Nezapojená skupina pak může projekt odmítat. Zároveň pokud aktivity zapojení nezohledňují podporu méně průrazným účastníkům, může průrazná a hlasitá menšina vyvolat dojem, že její potřeby a názory jsou většinové. To je aktuální zejména v počátcích participativního plánování, kdy lidé nejsou na veřejnou debatu problémů připraveni – a je proto třeba méně průrazné cíleně podporovat.
Podceňování veřejnosti ze strany odborníků. Pokud projektant nebo úředník není ochoten brát vážně názory a požadavky laiků, je participace zhola nemožná. Lidé to rychle vycítí a reagují podle individuálního založení buď nepřátelským střetem, nebo rezignací. Brát vážně přitom neznamená automaticky přijímat vše, ale snažit se pochopit podstatu a pak se jí vážně zabývat a třeba i s odůvodněním ji pak odmítnout.
Neschopnost projektanta pochopit laiky a prezentovat svou práci pro ně srozumitelným způsobem. Pokud projektant nedokáže prezentovat laikům koncepci návrhu strukturovaně a srozumitelně, bývá to často vykládáno jako nezájem či přezíravost. Podmínkou srozumitelnosti je logická struktura tvorby návrhu, kterou lze objasnit. Absenci logické struktury a koncepce, která jde ve zprávě zabalit do spousty prázdných vět plných nesrozumitelných termínů, nelze podobně kamuflovat v jednoduché, laikům přístupné řeči.
Malá účast iniciátora projektu na plánovacích setkáních. Ať už je příčina jakákoli, účastníci si ji vyloží jako nezájem a i oni začnou zvažovat, zda jejich účast „stojí za to”.
Neefektivita zapojení – nezacílené či zdlouhavé diskuse. Ti z budoucích uživatelů projektu, kteří jsou schopni nejkonstruktivněji a nejvěcněji přispět k jeho kvalitě, bývají přirozené autority. Takoví lidé si ale obvykle cení svého času, a pokud získají dojem, že je participace neefektivní, přestanou svůj čas projektu věnovat. Naproti tomu věční kverulanti a nekonstruktivní lidé se neefektivitou zapojení odradit nenechají. Proto neplatí, že čím více diskusí, tím lépe. Pokud je proces participace příliš zdlouhavý a týká se i věcí pro účastníky nezajímavých a nepodstatných, nebo se řeší stále tytéž otázky dokola a jednotlivá témata se neuzavírají, účastníci postupně ztratí zájem a přestanou spolupracovat. K posílení efektivity je třeba začít pracovat se vstupy od veřejnosti systematicky – například evidovat je kontinuálně mimo jednotlivé projekty.
Závěrečné doporučení
Kvalitní participace není zpočátku snadná a neúspěch může vytvořit velké problémy – a je dobré do začátku mít k ruce zkušeného konzultanta. Potřeba zkušeného konzultanta a facilitátora přitom není jen věcí územního rozvoje, i úspěšné firmy – když plánují důležité změny – si berou zkušené konzultanty a facilitátory, aby možnosti svých zaměstnanců naplno využily.
Autor textu: Petr Klápště
Petr Klápště je architekt, facilitátor a konzultant participace na územním rozvoji, působí v atelieru Nature Systems a Ústavu prostorového plánování FA ČVUT.
Tabulka 1
| Role | Význam pro projekt | Zástupci (v případě projektu veřejného prostranství) | |
| Nositelé detailní znalosti; uživatelé | Jsou současnými nebo budoucími uživateli předmětu projektu. Přinášejí informace o svém vnímání současného stavu lokality, svých budoucích potřebách a životních aspiracích a vhodnosti navrhovaných řešení. Projekt je připravován právě pro ně, proces jeho vzniku (a zejména přípravy zadání) by tomu měl odpovídat. | jednotlivci | pravidelní uživatelé (například rezidenti, podnikatelé, zaměstnanci místních firem)
občasní uživatelé (procházejí, užívají služby, rekreují se) |
| Nositelé odborné znalosti | Přináší praktické znalosti a dovednosti metodické (metodika navrhování) technické, legislativní, orientuje se ve zdrojích informací. Využívá zkušeností s jinými projekty. | organizace | neziskové organizace (místně orientovaná sdružení, kulturní sdružení, mládežnické organizace, ochránci životního prostředí)
komerční organizace (provozovatelé obchodů a služeb, majitelé nemovitostí, správci…) jde o subjekty s dlouhodobou perspektivou – subjekty s krátkodobou (ryze investiční společnosti, spekulanti) |
| (architekt) specialisté | techničtí specialisté
humanitní specialisté – i humanitní vědy mají k veřejnému prostoru co říci |
||
| Nositelé delegované
pravomoci a odpovědnosti |
Leží na nich zodpovědnost a pravomoc ve standardních procedurách zastupitelské demokracie. Jejich obcházení by znamenalo narušení transparentnosti a předvídatelnosti rozhodovacího procesu – participace není anarchie. |
státní správa
samospráva |
dotčené orgány
„strážci pořádku” rada i zastupitelstvo (včetně možnosti zapojení opozice) |
Tabulka 2
|
Fáze projektu |
Co děláme pro komunikaci | Co zjišťujeme pro projekt
průzkumy |
|
|
|
| rozhodnutí: zpřesnění zadání | ||
| koncept |
|
|
| rozhodnutí: stanovení pokynů pro dokončení | ||
| návrh |
|
|
| rozhodnutí: detaily a etapizace | ||
| realizace |
|
|
Občané jsou odborníci na to, jak chtějí žít.
Architekti a plánovači na to, co a kde je k tomu potřeba mít.
Proces participace veřejnosti znamená cíleně připravovat komunikaci a získat tak od správných lidí správné informace ve správné fázi plánování.
© 2014 Ministerstvo vnitra České republiky, všechna práva vyhrazena
IŠUP - Interaktívna škola urbanizmu a územného plánovania, n. o. 